Psychodiagnostika využívá různé metody, které se dají rozdělit na dva základní směry. Ty se liší v tom, jak jsou strukturovány a způsobem využití.
V klinické psychologii se využívají tyto metody:
Pozorováním se psycholog snaží odhalit vnitřní procesy jedince, které se v nějaké formě projevují navenek. Může jít o nervózní poklepávání prstů na stole, tiky, postoj těla atd. Jde tedy hlavně o citlivé sledování neverbálních projevů klienta.
Rozhovor pak může být strukturovaný, polostrukturovaný a nestrukturovaný. Strukturovaný rozhovor je formální, má – jak už název napovídá – jasnou strukturu a tazatel se všech dotazovaných ptá stejným způsobem a jeho otázky mají pro všechny stejné pořadí. Dá se tak považovat za ústní formu dotazníkového šetření. Nestrukturovaný rozhovor pak připomíná normální komunikaci. Tazatel mění své otázky tak, aby se dobral projevům a příčinám problému. Polostrukturovaný rozhovor je mezistupeň mezi oběma předchozími přístupy. Tazatel zde má sice předem připravenou strukturu, ale jedná se jen o kostru rozhovoru, do kterého může vkládat vlastní doplňující otázky, pokud uzná za vhodné.
Anamnéza podobně jako v medicíně hledá kořeny problémů. Soustřeďuje se zde především na dětství jedince a první projevy poruch či onemocnění a jejich rozvoje.
Analýza výsledků činnosti se soustřeďuje na vyhledávání a analýzu různých tvůrčích počinů jedince. Může tak jít o studium deníkových zápisků, literárních děl, kreseb apod. Účelem je zde hledat souvislosti mezi činností jedince a jeho onemocněním či poruchou. Typickým příkladem zde může být arteterapie, která stojí na předpokladu, že jedinec do své výtvarné tvorby promítá svoje vnitřní pochody.
Tyto přístupy mají za účel poznat pacientovy zvláštnosti, specifické symptomy a obtíže. Jedná se o kazuistické přístupy, jejichž výstupem bývá zpráva o stavu jednoho pacienta. Z podstaty těchto metod není možné tento výstup aplikovat u jiných pacientů, protože každý jedinec je jiný, jeho obtíže mívají odlišný původ a projevy jsou také různé.
Druhou skupinou metod jsou pak metody testové. Ty se na rozdíl od metod kazuistických snaží o přesné změření charakteristik jedince a jeho umístění v porovnání s ostatními. Využívají k tomu psychometrické a statistické metody.
V případě těchto metod je kladen vysoký důraz na standardizaci testování. Hlavní charakteristikou standardizace je nutnost administrace metody určitým, pro všechny testované stejným způsobem.
Kvalitní testy mají normy platné pro danou populaci, které umožňují určit, kde se jedinec v dané populaci nachází. Tyto normy musí být vždy demograficky dobře rozdělené a zároveň aktuální. Pokud tedy chceme například porovnat manažerovu odolnost vůči stresu, musíme mít adekvátní normy založené na výzkumu alespoň jednoho až dvou set manažerů na podobné pozici a v podobném věku.
Další podstatnou otázkou u testových metod je jejich validita a reliabilita. Validita znamená platnost testu, tzn. zda test skutečně měří to, co deklaruje, že měří. Tento předpoklad se může zdát jako samozřejmý, ale vzhledem k tomu, že psychologie pracuje s jevy, které se těžko definují a ještě hůře měří, je nutno se touto otázkou zabývat a neustále ověřovat, zda metoda skutečně měří danou vlastnost, jev či stav.
Reliabilita testu pak označuje spolehlivost metody. Spolehlivá metoda měří vždy stejně, což je základní předpoklad validity. Člověku, kterému vyjde v testu IQ průměr, tzn. 100 by mělo vyjít 100 (nebo alespoň podobná hodnota) i při opakovaném testování. Těžko lze pracovat s metodou, která není spolehlivá.
Údaje o validitě i reliabilitě metody by měly být standardní součástí manuálu k testu. Jakékoli metody, které mají tyto údaje utajené a nelze dohledat jejich teoretické zakotvení, jsou podezřelé a měly by se užívat s nejvyšší opatrností.
Obě hlavní skupiny metod se v praxi využívají a vzájemně doplňují. Klinické metody mají přednost tam, kde se zajímáme o hlubší poznání jedince. Testy bývají spíše využívány pro základní orientaci ve struktuře osobnosti a psychických stavech, ve kterých se jedinec nachází a umožňují jeho srovnání s ostatními.
